Rowlingová píše tom, co ji nepochybně nepřestává fascinovat: příběhy o smrti. Smrti, které se pošetile snažíme vzdorovat, místo abychom ji přijali za přirozenou část lidského života.
Ti, kteří sérii dosud považovali za únikovou četbu s čaroději a fantastickými příšerami, asi znejistí už při čtení úvodních citátů. U dětských knížek nebývá zvykem, že začínají úryvkem z Aischylovy tragédie či myšlenkou protestanta 17. století Williama Penna, který byl pronásledován za svou víru.
Smrtící pasti
Jako by tím Rowlingová chtěla umocnit symboliku svého podobenství,
které odkazuje ke křesťanství a Kristově oběti, ale také k legendám a
mýtům. Tajemstvím je obestřen i název Deathly Hallows z názvu: mohou
být neškodnou dětskou pohádkou, předávanou z generace na generaci, ale
také smrtící pastí, zosobňující touhu ovládnout a obelstít smrt.
Zajímavé bude, jak si s tím překladatel Pavel Medek poradí, včetně jazykové i myšlenkové návaznosti slov Horcrux (v češtině viteál), Godric’s Hollow (Godrikův důl) a Hallow, zatím bez českého ekvivalentu.
Fanoušci patrně nebudou Rowlingovou za závěr série nijak proklínat, to však neznamená, že opět o něco nepokročila v pochmurnosti a líčení nelítostných, zbytečných smrtí. Autorčina síla spočívá v náhlých přechodech mezi chvilkovou bezstarostností a hororem, skokem ze svatební veselice k mrazivému výkřiku: "Už jdou!"
A spíše než ohromující souboje a davové scény čtenáře drásá věta jakoby mimochodem, že v řadě mrtvých leží i ten a ten. Tak je smrt samozřejmá, neotřesitelná. Čtenář se pak k tomu řádku ještě musí několikrát vrátit, aby mu uvěřil.
Když umírají nevinní
Tísnivá atmosféra kouzelnického světa ovládaného Voldemortem a jeho přisluhovači evidentně připomíná prostor nacistické Třetí říše, opírající se o bedra nadšených a zastrašených. Umírají tam nevinní a bezbranní prostě proto, že mají smůlu.
V některých detailech, jako je třeba registrační komise pro čistotu krve, jsou však podobnosti přece jen příliš okaté a doslovné. A možná je tu i souvislost minulosti jedné postavy s loňským případem spisovatele Güntera Grasse, který po šedesáti letech přiznal, že jako sedmnáctiletý vstoupil ke zbraním SS.
Autorka jako by chtěla naznačit, že všichni ti, kteří tak okázale plánují "větší dobro" pro svět, často prohrávají ve svých "malých" osobních bitvách. Neodsuzuje, jen ještě výrazněji než v předchozích knihách nahlodává suverenitu lidského poznání a zdánlivě vyprofilované charaktery postav. Jaký je vlastně člověk, vedle kterého žijeme a o kterém jsme skálopevně přesvědčeni, že víme všechno? Možná že ty objevy některé čtenáře rozběsní.
Rowlingová poprvé zcela opustila schéma školního roku v Bradavicích a nahradila ho jiným, zdá se však pro její naturel méně příhodným. Přesvědčivost jejích příběhů totiž spočívala v prolínání světa úkolů a zkoušek nanečisto s tíhou skutečného života, kde se nic neodpouští. A ovšem také v prostupování mimořádnosti a průměrnosti, takže se s hrdinou mohl každý ztotožnit.
Harry, mravokárce
Harry, přes všechnu slávu, nebyl až tak oslňujícím studentem – na štíru byl s jasnovidectvím i dějinami čar a kouzel,
v lektvarech začal vynikat až díky prazvláštní školní učebnici. Ale v
sedmém díle ho do každodenní rutiny už nemá co vracet – je psancem,
vyvoleným, který sám sebe leckdy zaslepeně ujišťuje, že jediný má
pravdu a ze své pozice může udílet rady jiným. Občas je ta posedlost až
protivná.
Harryho strastiplná mise připomíná dlouhou cestu hobita Froda z Pána prstenů. S tím rozdílem, že Harry namísto jednoho předmětu musí zlikvidovat další čtyři – takzvané viteály, do nichž Voldemort ukryl kousky své roztržené duše. Časem je to poněkud stereotypní: po jedné překážce následuje další, další..., až přijde nevyhnutelné finále. Když si všimnete, že Harrymu trvalo zničení jednoho viteálu tři sta stran, asi vás napadne, jak ve zbývající polovině může stihnout tři.
Připomínky padají i k ději: proč se jistý, nečekaný a vlastně neomezený způsob přemisťování nevyužil k vpádu na ministerstvo, který byl plánován tak složitě? Nezodpovězena zůstane i otázka, proč nebyli Harryho rodiče zachráněni tím, kdo o jejich připravované vraždě věděl.
Harry Potter and the Deathly Hallows není špatná ani nudná kniha. Obsahuje řadu dechberoucích scén, originálních nápadů, kapitola s vánoční návštěvou Godrikova dolu je přímo mystická. A stále je tam ten příjemný ironický humor, který včas shodí situaci, která by už mohla být patetická.
Přesto sedmička není jednoznačně lepší než příběhy předešlé. Je důmyslná, nedrží však tak pohromadě a možná už tolik nepřekvapuje. Což je výhoda i neštěstí dlouhých sérií: na jednu stranu čtenáři s hrdiny rostou a stále více si je přivlastňují, na stranu druhou se jisté motivy a myšlenky začínají opakovat a i ty největší zvraty lze dopředu trochu odhadnout. Ale to asi po třech tisících popsaných stranách ani jinak nejde.